Úvod
Korejská lidově demokratická republika (KLDR) se během 20. století transformovala z agrárního státu pod sovětským vlivem v jednu z nejvíce militarizovaných zemí světa s rozvinutými programy zbraní hromadného ničení. Vývoj severokorejských zbraní hromadného ničení – jaderných, chemických a biologických – představuje fascinující, ale zároveň znepokojující příběh malého státu, který se snažil vyrovnat svou konvenční vojenskou nevýhodu prostřednictvím nekonvenčních zbraní.
Historické pozadí a motivace
Geopolitická situace po korejské válce
Po skončení korejské války v roce 1953 se KLDR ocitla v precizní bezpečnostní situaci. Země byla devastována třemi lety intenzivního bombardování a čelila trvalé přítomnosti amerických vojsk v Jižní Koreji. Kim Ir-sen si uvědomoval, že jeho režim potřebuje efektivní odstrašovací prostředek proti případnému americkému útoku.
Severokorejský vůdce také pozoroval, jak se atomové zbraně staly definitivním symbolem mocí ve studenoválečném světě. Sovětský svaz získal atomovou bombu v roce 1949, Velká Británie v roce 1952 a Francie vyvíjela svůj vlastní program. Pro malé státy představovaly zbraně hromadného ničení možnost, jak kompenzovat konvenční vojenskou nevýhodu.
Sovětská podpora a technologické transfery
KLDR od svého vzniku úzce spolupracovala s Sovětským svazem ve vědecko-technické oblasti. Sověti pomáhali severní Koreji s industrializací a poskytovali technické know-how v řadě oblastí, včetně citlivých vojenských technologií.
V rámci programu „Atomy pro mír“ Dwighta Eisenhowera a sovětské odpovědi na něj dostala KLDR přístup k základním jaderným technologiím. Moskva poskytla Pchjongjangu reaktor IRT-2000 a vzdělání pro korejské jaderné specialisty, kteří studovali na sovětských univerzitách.
Počátky jaderného programu (1956-1980)
První kroky v jaderné technologii
Severokorejský jaderný program formálně začal v roce 1956 podpisem dohody s Sovětským svazem o spolupráci v oblasti míruového využití atomové energie. KLDR se tak stala jednou z prvních zemí, které získaly přístup k sovětským jaderným technologiím.
V roce 1959 byl v Jongbjonu (영변) instalován první výzkumný reaktor dodaný Sovětským svazem. Tento reaktor o výkonu 2 megawatty sloužil oficiálně výzkumným účelům, ale poskytl severokorejským vědcům základní zkušenosti s jadernou technologií.
Výstavba jaderné infrastruktury
V 60. a 70. letech 20. století KLDR systematicky budovala svou jadernou infrastrukturu. Jaderné a chemické zbraně začala KLDR vyvíjet v 60. letech 20. století. Klíčovým momentem byla výstavba většího reaktoru v Jongbjonu v 80. letech, který měl kapacitu vyrábět plutonium použitelné pro vojenské účely.
Satelitní fotky USA ukazují výstavbu jaderného komplexu blízko města Jongbjon, což signalizovalo, že severokorejský jaderný program překračuje rámec mírového využití.
Mezinárodní smlouvy a compliance
KLDR vstoupila do Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) v roce 1985, ale dlouho odmítala podepsat dohodu s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE) o kontrolách svých jaderných zařízení. Tato dohoda byla podepsána až v roce 1992, což vyvolalo podezření o vojenském charakteru programu.
Chemické zbraně – první program ZHN
Sovětská asistence a počátky programu
Ještě před rozvojem jaderného programu začala KLDR v 60. letech 20. století vyvíjet chemické zbraně. Program byl inspirován sovětskými a čínslými modely a měl kompenzovat konvenční vojenskou slabost země.
Severokorejský program chemických zbraní se soustředil na výrobu klasických bojových chemikálií jako sarin, tabun, yperit a kyanovodík. Výroba probíhala v utajených továrných komplexech, často maskovaných jako civilní chemické závody.
Kapacity a infrastruktura
Odhady západních zpravodajských služeb naznačují, že KLDR vybudovala během studené války několik výrobních center chemických zbraní:
- Hlavní výrobní centrum v oblasti Sunchon
- Výzkumné a vývojové laboratoře v Pchjongjangu
- Skladovací zařízení rozmístěná po celé zemi
Severokorejská armáda integrovala chemické zbraně do své vojenské doktríny a vojáci byli vybaveni ochrannými prostředky. Režim také investoval do systémů dodávky chemických zbraní, včetně dělostřeleckých granátů a vzdušných pum.
Biologické zbraně – nejtajnější program
Vývoj a výzkum
Severokorejský program biologických zbraní je nejméně známým a nejkontroverznějším aspektem zbrojení KLDR. Program pravděpodobně začal v 70. letech 20. století s pomocí sovětských specialistů a technologií.
Totalitní Severní Korea čelí čím dál silnějšímu podezření z vývoje a používání jedné z nejnebezpečnějších chemických zbraní – zakázaného antraxu. Západní zpravodajské služby podezírají KLDR z výzkumu různých patogenů, včetně antraxu, černých neštovic a cholery.
Testování a experimenty
Severní Korea údajně testuje chemické zbraně na politických vězních, které zadržuje v rozsáhlé síti gulagů, podle svědectví bývalých vězňů a vězeňských strážců. Tyto informace pocházejí z výpovědí uprchlíků a nelze je nezávisle ověřit, ale naznačují možný rozsah severokorejských experimentů.
Strategické důvody vývoje ZHN
Asymetrická válečná strategie
KLDR vyvinula zbraně hromadného ničení jako součást své asymetrické vojenské strategie. Vedle pojistky před útokem ze strany USA nebo Jižní Korey, měly být prostředkem, který vyrovnával její zastarávající konvenční zbraně.
Severní Korea si uvědomovala, že nemůže soutěžit s technologicky vyspělejšími armádami Jižní Koreje a Spojených států v oblasti konvenčních zbraní. ZHN představovały relativně levný způsob, jak získat významnou odstrašovací kapacitu.
Politické a diplomatické využití
Zbraně hromadného ničení se také staly důležitým nástrojem severokorejské diplomacie. Hrozba jejich nasazení umožňovala KLDR vyjednávat z pozice síly navzdory ekonomické slabosti a mezinárodní izolaci.
Technologické vývoj v 80. a 90. letech
Jaderný reaktor a výroba plutonia
V 80. letech KLDR spustila stavbu většího reaktoru v Jongbjonu o výkonu 5 megawattů, který byl schopen vyrábět weapons-grade plutonium. V Jongbjonu se nachází například pětimegawattový reaktor, ve kterém se vyrábí většina plutonia pro severokorejské jaderné zbraně.
Tento reaktor se stal srdcem severokorejského jaderného programu a hlavním zdrojem štěpného materiálu pro výrobu jaderných zbraní. Konstrukce reaktoru byla založena na britském designu z 50. let, ale upravená pro produkci plutonia.
Separační zařízení
Kromě reaktoru KLDR vybudovala také zařízení pro zpracování vyhořelého jaderného paliva a separaci plutonia. Tento komplex procesních zařízení umožnil zemi získat čistý plutonium použitelný pro výrobu jaderných zbraní.
Chemická a biologická infrastruktura
Paralelně s jaderným programem pokračoval vývoj chemických a biologických zbraní. KLDR rozšířila svou výrobní kapacitu a vyvinula pokročilejší bojové látky. Program se zaměřil na agenty schopné překonat moderní ochranné prostředky.
Mezinárodní kontrola a krizové momenty
První jaderná krize (1993-1994)
Konec studené války přinesl nové výzvy pro severokorejský zbrojní program. Sovětský komunismus po celém světě začíná slábnout a Studená válka se blíží ke konci. S oslabující silou SSSR také upadá již tak slabá podpora KLDR.
V roce 1993 KLDR oznámila svůj úmysl vystoupit ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, což vyvolalo první jadernou krizi. Situace byla vyřešena až v roce 1994 Rámcovou dohodou mezi KLDR a USA, která slibovala ukončení severokorejského jaderného programu výměnou za energetickou pomoc.
Konec 90. let a tajné pokračování
V polovině devadesátých let KLDR souhlasila se zmrazením jaderných aktivit a až do roku 2002 uváděla, že její jaderný program je čistě civilní. V říjnu 2002 ale USA oznámily, že KLDR byla pod tlakem důkazů nucena přiznat, že pokračovala řadu let v tajném programu vývoje.
Toto odhalení ukázalo, že KLDR pokračovala ve svém zbrojním programu navzdory mezinárodním dohodám a kontrolám.
Vojenské využití a integrace
Doktrína využití ZHN
KLDR integrovala zbraně hromadného ničení do své celkové vojenské strategie. Severní Korea vyvinula taktiku, která počítala s masivním úderem chemickými zbraněmi proti jihokorejským a americkým silám v případě konfliktu.
Severokorejská vojenská doktrína počítá s rychlým postupem na jih podpořeným nasazením chemických zbraní proti klíčovým vojenským cílům a komunikačním uzlům. Biologické zbraně měly sloužit především jako strategické odstrašovací prostředky.
Systémy doručení
KLDR vyvinula během 80. a 90. let různé systémy schopné doručit zbraně hromadného ničení:
- Dělostřelecké granáty s chemickou náplní
- Letecké pumy pro chemické a biologické agenty
- Raketové hlavice (především pro chemické zbraně)
- Speciální sabotážní jednotky
Mezinárodní reakce a sankce
Obavy sousedních zemí
Vývoj severokorejských ZHN vyvolal vážné obavy u sousedních zemí, především Jižní Koreje a Japonska. Obě země investovaly značné prostředky do obranných opatření, včetně systémů včasného varování a ochranných prostředků pro civilní obyvatelstvo.
Kontrolní režimy
Mezinárodní společenství reagovalo na severokorejské zbrojní programy uvalením sankcí a created složitý systém kontrol. KLDR není signatářem dohody zakazující chemické a biologické zbraně, což komplikovalo mezinárodní úsilí o kontrolu těchto programů.
Technologické výzvy a limitace
Problémy s dodávkou
Ačkoli KLDR vyvinula různé typy zbraní hromadného ničení, čelila významným problémům s jejich efektivní dodávkou k cílům. Země má dost plutonia na výrobu jaderných zbraní, výrazný problém ale měla (a do jisté míry stále má) s jejich nosiči.
Severokorejský raketový program se začal rozvíjet až v 80. a 90. letech, což omezovalo schopnost země efektivně využívat své ZHN na větší vzdálenosti.
Kvalita a spolehlivost
Izolace KLDR od světových technologických trendů se projevila i v kvalitě jejích zbraní hromadného ničení. Země byla nucena spoléhat na zastaralé technologie a improvizovaná řešení, což ovlivnilo spolehlivost jejích zbrojních systémů.
Ekonomické aspekty zbrojního programu
Náklady na zbrojení
Vývoj zbraní hromadného ničení představoval značnou finanční zátěž pro severokorejskou ekonomiku. Odhady naznačují, že KLDR investovala během studené války významnou část svého HDP do vojenských programů, často na úkor životní úrovně obyvatelstva.
Černý trh a proliferace
V 80. a 90. letech se KLDR stala významným aktérem na černém trhu se zbrojními technologiemi. Země prodávala raketové technologie a možná i know-how týkající se ZHN několika zemím Blízkého východu a třetího světa.
Vliv na regionální bezpečnost
Závody ve zbrojení
Severokorejské programy ZHN vyvolaly regionální závody ve zbrojení. Jižní Korea a Japonsko investovaly miliardy dolarů do obranných systémů a protiraketové obrany. USA posílily svou vojenskou přítomnost v regionu a rozšířily svou nukleární ochranu na své asijské spojence.
Diplomatické krize
Podezření na severokorejské programy ZHN způsobila řadu diplomatických krizí během 80. a 90. let. Tyto krize ovlivňovaly nejen korejsko-americké vztahy, ale i celkovou stabilitu východní Asie.
Konec 20. století – předzvěst budoucích krizí
Kritický bod v roce 1998
Konec 90. let představoval kritický moment pro severokorejské zbrojní programy. Ekonomická krize způsobená rozpadem Sovětského svazu a následný hladomor tlačily režim k hledání alternativních zdrojů financování a bezpečnostních záruk.
V roce 1998 KLDR otestovala raketu Taepodong-1, která překvapila svým doletem mezinárodní společenství a ukázala pokrok v severokorejském raketovém programu. Tento test signalizoval, že KLDR se blíží k získání schopnosti doručit své ZHN na větší vzdálenosti.
Příprava na 21. století
Na konci 20. století měla KLDR pravděpodobně funkční programy všech tří typů zbraní hromadného ničení, i když jejich skutečné kapacity zůstávaly nejasné. Země však ještě neprovedla jaderný test a její raketové technologie byly stále relativně primitivní.
Odkaz pro 21. století
Technologické základy
Investice do programů ZHN v 20. století poskytly KLDR technologické základy pro další expanzi v 21. století. Zkušenosti získané během studené války umožnily zemi postupně vyvinout sofistikovanější zbraňové systémy.
Strategická kultura
Důraz na ZHN se stal trvalou součástí severokorejské strategické kultury. Koncept „asymetrické obrany“ prostřednictvím nekonvenčních zbraní se ukázal jako životaschopný pro malé státy čelící konvenční vojenské převaze nepřátel.
Závěr
Vývoj zbraní hromadného ničení v KLDR během 20. století představuje příklad toho, jak malý izolovaný stát dokázal vyvinout významné odstrašovací kapacity navzdory ekonomickým problémům a mezinárodnímu tlaku. Programy ZHN se staly klíčovým nástrojem přežití režimu a definovaly severokorejskou pozici v regionální bezpečnostní architektuře.
Ačkoli KLDR na konci 20. století ještě nepatřila mezi uznávané jaderné mocnosti, vytvořila technologické a institucionální základy, které jí umožnily rychle postoupit v této oblasti v následujících desetiletích. Programy chemických a biologických zbraní poskytly zemi mezitímní odstrašovací kapacitu a zkušenosti s vývojem nekonvenčních zbrojních systémů.
Odkaz severokorejských programů ZHN z 20. století tak zásadně ovlivnil nejen korejský poloostrov, ale i globální nonproliferační režim a způsoby, jakými malé státy přistupují k otázkám národní bezpečnosti v multipolárním světě.