Severní Korea začínala v 80. letech s kopírováním sovětských raket krátkého dosahu. Dnes disponuje interkontinentálními balistickými střelami schopnými zasáhnout kterékoliv město v USA a stala se největším exportérem raketových technologií na černém trhu. Příběh severokorejského raketového programu není jen příběhem technologického triumfu izolované země – je to také příběh globální proliferace smrtících zbraní, které dnes ohrožují bezpečnost od Tokia po Tel Aviv, od Washingtonu po evropské hlavní města.
Kořeny ambicí: Od Studené války k „celkové militarizaci“
Severokorejský raketový program sahá svými kořeny do počátku 60. let, kdy se KLDR zavázala k takzvané „celkové militarizaci“ (all-fortressization). V roce 1965 severokorejský vůdce Kim Ir Sen zvolil rozvoj kapacit balistických střel zvýšením vojenského rozpočtu a spoléháním na vnější pomoc ze Sovětského svazu a Číny.
Severní Korea následovala předvídatelný vzorec importu ruské technologie, jejího zpětného inženýrství a následného pokusu o rozšíření této technologie na její limity. Od počátku 80. let Severní Korea zpětně zkonstruovala tři různé sovětské kapalné raketové motory – 9D21, 4D10 a RD250.
Zásadní zlom přišel na konci 70. let nebo počátkem 80. let, kdy KLDR získala několik střel Scud-B delšího dosahu z Egypta (který tyto střely zase získal z SSSR). Tato událost odstartovala éru severokorejské raketové nezávislosti.
Éra kopírování a inovace: Od Scudů k vlastním konstrukcím
KLDR získala 300kilometrové střely Scud-B v roce 1981, za několik krátkých let se naučila je vyrábět a poté je prodávala Egyptu, Íránu a Sýrii. Použila zkušenosti získané se Scud-B k výrobě 550kilometrového Scud-C, který testovala v roce 1990 a prodala Íránu, Sýrii a Libyi.
V roce 1993 Severní Korea úspěšně otestovala svou první střelu středního dosahu, následovanou testy střel dlouhého dosahu na počátku 2000. let. Testovala také 1000kilometrový No-Dong 1 v roce 1993, který podle představitelů Pentagonu je základem pro íránské střely delšího dosahu Shahab, které by mohly dát Íránu schopnost zasáhnout až do střední a západní Evropy.
Export smrti: KLDR jako globální dealer zbraní
Severní Korea byla nazvána „nejplodnějším vývozcem balistických střel a souvisejícího vybavení, materiálů a technologií na světě“. Za posledních 20 let je Severní Koreji připisován prodej několika stovek střel Scud a NoDong, komponentů, souvisejících technologií a výrobních zařízení, především blízkovýchodním zemím jako Egypt, Írán, Sýrie, Libye, Pákistán, Jemen a Spojené arabské emiráty.
Od konce 80. let Severní Korea prodala stovky střel typu Scud a výrobní technologie Scudů Íránu, Sýrii a Egyptu. Pchjongjang nyní aktivně nabízí svou nejnovější střelu, Nodong-I, těmto stejným zemím. Nodong-I již dostal Írán a Pákistán.
Tyto prodeje střel – možná v hodnotě několika stovek milionů dolarů – tvořily významnou část severokorejských příjmů v tvrdé měně v průběhu let a pravděpodobně byly také vyměňovány s Íránem za ropu a s Pákistánem za jadernou technologii.
Íránsko-severokorejská osa: Partnerstvo v proliferaci
Íránský jaderný a balistický střelový program dlouhodobě závisí na vnější pomoci od jiných států, zejména od Severní Koreje. Írán rozvinul úzký pracovní vztah s Severní Koreou na mnoha balistických střelových programech, což poskytlo Íránu „kvalitativní nárůst kapacit balistických střel“.
Íránsko-severokorejské strategické vazby byly dále posíleny rozpadem Sovětského svazu, který byl primárním poskytovatelem dotované ropy pro KLDR. Írán rozšířil svůj vývoz ropy do Severní Koreje výměnou za technickou pomoc pro své střelové a jaderné programy.
V roce 1991 Pchjongjang představil 500kilometrový Scud-C (Shahab-2), který prodal několika blízkovýchodním zemím, včetně Íránu a Sýrie. Prodej Scud-C Severní Koreou Íránu byl domluvený během návštěvy severokorejského ministra obrany v Teheránu v listopadu 1990.
Kim Čong Un a raketová revoluce
Po převzetí vedení podnikl Kim Čong Un soustředěné úsilí o rozšíření a rozvoj severokorejského balistického střelového programu. Mezi lety 2012 a 2024 Severní Korea provedla více než 220 střelových testů a představila různé střely s rostoucím dosahem.
V roce 2015 Severu představila svou první SLBM, KN-11, a rok později svou první IRBM, BM-25 Musudan. Od roku 2017 provedl Kim Čong Un v roce 2017 23 střelových testů, včetně úspěšných testů dvou nových dlouhodosahových střel – ICBM označené Hwasong-14 a IRBM označené Hwasong-12.
ICBM: Schopnost zasáhnout americkou pevninu
Severní Korea má několik různých typů interkontinentálních balistických střel:
Hwasong-14 – Také známá jako KN-20, dlouhodosahová, silniční transportovatelná ICBM, testovaná 4. a 29. července 2017, odhadovaný dosah je 6 700–10 000 km. John Schilling odhaduje současnou přesnost severokorejské Hwasong-14 jako špatnou na navrhovaných dosazích.
Hwasong-15 – První testovaná v roce 2017, údajně menší, ale mobilnější než jiné modely.
Hwasong-17 – Přezdívaná „Monster Missile“, poprvé testovaná v roce 2022. Je méně mobilní, ale schopná nést větší náklad jako „vícehlavicové rakety“ a „super-velké vodíkové bomby“.
Hwasong-18 – Naposledy testovaná ICBM v prosinci 2023, označující třetí test této zbraně. Hwasong-18 letěla údajných 1000 km po dobu 73 minut ve výšce více než 6000 km. Analytici říkají, že Hwasong-18 by mohla potenciálně letět až 15 000 km při vystřelení v neloftované trajektorii.
Hwasong-19 – Nejnovější solidní palivo ICBM testovaná v říjnu 2024, která letěla 86 minut.
Moderní výzvy: Hypersonické zbraně a satelity
Severní Korea zahájila rok 2024 lednovým testem střely středního dosahu vybavené hypersonickým klouzavým prostředkem a představila několik nových systémů, včetně řízené střely Pulhwasal-3-31 a protilodní střely Padasuri-6.
V roce 2023 se Severu pokusila třikrát umístit satelit na oběžnou dráhu. První dva pokusy selhaly během fáze startu. Režim dokázal úspěšně umístit svůj špionážní satelit na oběžnou dráhu při svém třetím pokusu o start.
Mezinárodní dopad: Globální síť proliferace
Zpráva sankčního výboru Rady bezpečnosti OSN uvedla, že Severní Korea provozuje mezinárodní pašeráckou síť pro jadernou a balistickou střelovou technologii, včetně do Myanmaru (Barmy), Sýrie a Íránu. Několik zemí koupilo severokorejské balistické střely nebo obdrželo pomoc.
Severní Korea exportovala kompletní střelové systémy do zemí jako Egypt, Írán, Libye, Pákistán, Sýrie, Spojené arabské emiráty a Jemen. Zatímco exporty byly primárně zpětně zkonstruované Scudy, střela Nodong byla exportována jak do Íránu, tak do Pákistánu.
Současnost: Nová éra prodeje zbraní
„Vládní export zbraní se v poslední době zvýšil,“ řekl zdroj Daily NK v Severní Koreji 31. srpna, který hovořil pod podmínkou anonymity z bezpečnostních důvodů. „Nejen Rusko, ale mnoho dalších zemí žádá o naše zbraně.“
Podle zdroje mezi nedávné dovozce severokorejských zbraní patří Rusko, Írán, Sýrie, Egypt a Katar. Zdroj vysvětlil, že zbraně jsou obvykle pašovány na palubě lodí na volném moři.
Budoucnost: Exponenciální růst hrozby
Severní Korea nyní hovoří o několika divadních střelových schopnostech; střelových schopnostech krátkého, středního a středního dosahu; alespoň dvou variantách SLBM; dlouhodosahové řízené střele a dvou ICBM platformách, Hwasong-17 a Hwasong-18.
Testování dlouhodosahových střel je důležitou součástí severokorejského vojenského rozvojového procesu, kdy vůdce Kim Čong Un získává rozsáhlý arzenál střel a jaderných zbraní, které analytici říkají, že jsou schopné jednoho dne zasáhnout cíle tak daleko jako Spojené státy a Evropa.
Severní Korea ukázala světu, že odhodlaná autokratická země může během několika dekád vybudovat jeden z nejpokročilejších raketových arsenálů planety a současně z něj profitovat prodejem technologií po celém světě. Dnes představuje severokorejský raketový program existenční hrozbu nejen pro region, ale pro globální bezpečnost – a jeho technologie jsou k dispozici každému, kdo je ochoten zaplatit.