Severní Korea představuje unikátní paradox v mezinárodním právu. Na jedné straně je signatářem některých klíčových smluv omezujících zbraně hromadného ničení, na druhé straně systematicky porušuje nebo obchází tyto závazky. Právní manévry Pchjongjangu v oblasti biologických, chemických a jaderných zbraní odhalují, jak může autoritářský režim zneužívat mezery v mezinárodním právu k vlastnímu zbrojení – a současně ukazují zásadní slabiny globálního systému kontroly zbrojení.
Jaderné právo: Odchod z NPT jako precedent
Nejdramatičtějším právním krokem KLDR bylo oznámení o vystoupení ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) dne 10. ledna 2003. Severní Korea oznámila své vystoupení z NPT s účinností od 11. ledna 2003, čímž se stala prvním a dosud jediným státem, který kdy tuto zásadní smlouvu opustil.
Severní Korea, která přistoupila v roce 1985, ale nikdy nedosáhla plného souladu, oznámila své vystoupení z NPT v roce 2003 – jako jediný stát – a provedla svůj první jaderný test v roce 2006.
Právní zdůvodnění tohoto kroku bylo problematické. Severní Korea uvedla jako důvody pro vystoupení z NPT to, že Spojené státy ohrožují její bezpečnost svou nepřátelskou politikou vůči KLDR. KLDR tvrdila, že pokud Spojené státy uzavřou smlouvu o neútočení, rozptýlí americké bezpečnostní obavy. Ačkoliv vystoupila z NPT, její jaderné aktivity budou v současné fázi omezeny na mírumilovný účel výroby elektřiny.
Tento krok měl zásadní precedentní význam, protože ukázal, že článek X NPT umožňující vystoupení může být zneužit státy usilujícími o jaderné zbrojení.
Biologické zbraně: Skrytá hrozba bez jasných závazků
Situace kolem biologických zbraní je nejasná a znepokojivá. Mezinárodní omezení biologického válčení začala pouze Ženevským protokolem z roku 1925, který zakazuje použití, ale ne vlastnictví nebo vývoj chemických a biologických zbraní. Úmluva o biologických zbraních (BWC) je právně závazná smlouva zakazující biologické zbraně, která byla otevřena k podpisu 10. dubna 1972 a vstoupila v platnost 26. března 1975.
BWC má v současnosti 187 smluvních stran a čtyři signatáře (Egypt, Haiti, Somálsko a Sýrie). Šest států BWC ani nepodepsalo, ani neratifikovalo (Čad, Komory, Džibutsko, Eritrea, Izrael a Kiribati).
Problém spočívá v tom, že není zcela jasné, zda je KLDR smluvní stranou BWC. Dostupné zdroje neuvádějí Severní Koreu mezi signatáři ani mezi státy, které smlouvu neratifikovaly. Tato nejasnost je sama o sobě znepokojivá, zejména vzhledem k tomu, že američtí experti odhadují rozsáhlé severokorejské kapacity v oblasti biologických zbraní.
Chemické zbraně: Otevřené odmítnutí mezinárodních norem
V oblasti chemických zbraní je pozice KLDR zcela jasná – a znepokojivá. Úmluva o chemických zbraních (CWC) vstoupila v platnost 29. dubna 1997 a má v současnosti 193 smluvních stran. Jeden stát podepsal, ale neratifikoval (Izrael). Tři státy ani nepodepsaly, ani neratifikovaly (Egypt, Severní Korea a Jižní Súdán).
Severní Korea tak patří mezi pouhé tři státy na světě, které odmítají jakékoliv právní závazky v oblasti zákazu chemických zbraní. CWC doplňuje Ženevský protokol z roku 1925, který zakazuje použití chemických a biologických zbraní v mezinárodních ozbrojených konfliktech, ale ne jejich vývoj nebo vlastnictví.
Je důležité poznamenat, že KLDR je naopak signatářem Ženevského protokolu z roku 1925, což vytváří právní paradox – země se zavázala nepoužívat chemické zbraně ve válce, ale odmítá se zavázat k jejich zákazu, výrobě nebo skladování.
Právní mezery a jejich zneužití
Severokorejský přístup k mezinárodnímu právu odhaluje několik zásadních slabin globálního systému kontroly zbrojení:
Problém vystoupení z NPT: Severokorejeské jednodenní oznámení o vystoupení v roce 2003 bylo možná určeno k tomu, aby se vyhnula požadavkům MAAE na inspekci jejích snah o výrobu jaderných zbraní. Tento precedent ukazuje, jak můžeme státy zneužívat klauzule o vystoupení.
Absence verifikace BWC: Na rozdíl od CWC postrádá BWC účinný verifikační mechanismus, což umožňuje státům tajně vyvíjet biologické zbraně bez mezinárodní kontroly.
Selektivní ratifikace: KLDR strategicky ratifikuje pouze ty smlouvy, které jí nevytvářejí skutečné omezení, zatímco klíčové dokumenty odmítá.
Vnitřní legislativa: Neznámá dimenze
Jedním z nejvíce znepokojivých aspektů severokorejského přístupu k ZHN je praktická neexistence informací o vnitrostátní legislativě regulující tyto zbraně. Na rozdíl od demokratických zemí, které mají rozsáhlé právní rámce kontrolující výzkum, výrobu a skladování ZHN, KLDR provozuje své programy v úplném utajení.
Tato absence transparentnosti znamená, že:
- Neexistují známé vnitřní kontrolní mechanismy
- Chybí civilní dohled nad vojenskými programy
- Není jasné, kdo má pravomoc rozhodnout o použití těchto zbraní
- Mezinárodní komunita nemá způsob, jak ověřit severokorejské záměry
21. století: Eskalace a nové hrozby
Od roku 2003 KLDR systematicky buduje své kapacity ve všech třech oblastech ZHN. Právní vakuum, ve kterém se země nachází, jí umožňuje:
- Pokračovat v jaderných testech bez ohledu na mezinárodní právo
- Vyvíjet chemické zbraně bez inspekčních omezení
- Potenciálně budovat biologické kapacity bez verifikace
Vražda Kim Čong Nama v roce 2017 pomocí nervového jedu VX ukázala, že KLDR je ochotna používat své chemické zbraně i mimo vlastní území, zcela v rozporu se základními principy mezinárodního práva.
Budoucnost: Výzva pro mezinárodní právo
Severokorejský případ představuje fundamentální výzvu pro systém mezinárodního práva v oblasti kontroly zbrojení. Ukazuje, že:
- Současné smlouvy mají zásadní mezery, které mohou autoritářské režimy zneužívat
- Verifikační mechanismy jsou neadekvátní pro státy, které systematicky odmítají spolupráci
- Sankce a diplomatický tlak se ukázaly jako neúčinné proti odhodlanému proliferátorovi
KLDR tak představuje živoucí příklad toho, jak může stát kombinující autoritářskou povahu s technologickými ambicemi obcházet celý systém mezinárodní kontroly zbrojení. Její právní manévry slouží jako varování před budoucími proliferátory a ukazují na naléhavou potřebu reformy mezinárodního práva v oblasti zbraní hromadného ničení.
Dokud mezinárodní komunita nenajde účinnou odpověď na severokorejskou výzvu, bude příklad KLDR inspirovat další státy k podobným právním krokům – s potenciálně katastrofálními důsledky pro globální bezpečnost.