Ve světě existuje jen málo míst, kde může jeden člověk rozhodovat o tom, jakou hudbu bude poslouchat 25 milionů lidí, jaké filmy budou sledovat a jaký tanec budou tančit. Severní Korea pod vedením dynastie Kimů proměnila kulturu v nejambicióznější propagandistický projekt moderní historie. Od gigantických mass games s více než 100 000 účinkujícími až po unesené jihokorejské režiséry, kteří točili filmy o obřích monstrech – severokorejská kultura 20. a 21. století je fascinujícím příběhem totální kontroly nad lidským výrazem, který paradoxně vytvořil některé z nejpozoruhodnějších kulturních spektáklů planety.
Juche a umění: Když se ideologie stává estetickou doktrínou
Kořeny moderní severokorejské kultury sahají do roku 1955, kdy Kim Ir Sen poprvé vyhlásil ideologii džuče (juche) – principu soběstačnosti. V roce 1966 pak prohlásil klíčovou kulturní doktrinu: „Naše umění by se mělo rozvíjet revolučním způsobem, odrážejíc socialistický obsah v národní formě.“
Vláda se silně angažovala v udržování a rozvoji tradičních výtvarných umění a dalších kulturních prvků jako výraz nacionalismu. Sochy Kim Ir Sena a veřejné umění připomínající revoluci jsou všudypřítomné. Výběr kulturních položek je založen na komunistické ideologii a spisovatelé a umělci se snaží zvýšit třídní vědomí a propagovat nadřazenost a nezávislost korejské kultury.
Všichni severokorejští spisovatelé, umělci, tanečníci a hudebníci jsou přiřazeni k vládním institucím, jako je Národní divadlo umění a Státní symfonický orchestr v Pchjongjangu a provinciální organizace hudby, baletu a dramatu.
Mass Games: Největší show na Zemi
Severní Korea je slavná svými „mass games“ – masovými hrami. Jsou to vrcholné výroční oslavy narozenin státního vůdce a rituály připomínající založení státu. Na narozeniny Kim Ir Sena (15. dubna 1912), zakladatele Severní Koreje, a Kim Čong Ila (narozeného 16. února 1942), bývalého vůdce státu.
Jde o výstavy, kde tisíce Severokorejců předvádějí vysoce choreografované tance, zejména tradiční tance a gymnastiku, často se současnými rytmy pohybu. Účinkující zpívají a vykřikují svou loajalitu Kim Ir Senovi, KWP a principu džuče.
Arirangské masové hry byly poprvé uspořádány v roce 2002 a pokračovaly každý rok kromě roku 2006, přičemž poslední představení se konalo v roce 2013. Festival se jmenuje podle „Ariranga“, korejské lidové pohádky o mladém páru, který je rozdělen, zde má představovat rozdělení Koreje.
Po pětileté přestávce se v roce 2018 masové hry vrátily a konaly se od 9. do 30. září 2018. Nové představení se nazývalo „Slavná země“ (빛나는 조국). 19. září se jihokorejský prezident Mun Če In zúčastnil masových her se Svrchovaným vůdcem Kim Čong Unem a promluvil k davu 150 000 lidí.
14. srpna 2007 Guinness World Records uznala Arirangské masové hry za největší gymnastické představení na světě se 100 090 účastníky. Hry se konají na stadionu Rungrado May Day v Pchjongjangu, největším stadionu světa z hlediska kapacity.
V roce 1987 zesnulý severokorejský vůdce Kim Čong Il řekl, že masové hry byly „důležité při výcviku školáků, aby se stali plně rozvinutými komunistickými lidmi“ a „pěstovaly zejména zdravé a silné fyzično, vysokou míru organizace, disciplíny a kolektivismu u školáků.“
Kim Čong Il: Kinomaniak, který unesl režiséry
Kim Čong Il projevoval zájem nebo možná dokonce posedlost kinem. Severokorejský vůdce údajně měl obrovskou knihovnu západních a asijských filmů. V 80. letech dokonce nařídil únos dvou jihokorejských filmařů a donutil je natáčet filmy pro severokorejský stát.
Kim Čong Il jednou řekl, že kdyby se nestal vůdcem, rád by byl kritikem nebo producentem filmů na plný úvazek. Když byl mladší, často se objevoval v severokorejských filmových studiích a říká se, že osobně participoval na výrobě více než 100 filmů.
V roce 1978 severokorejská vláda unesla jihokorejského filmaře Šin Sang Oka a jeho bývalou manželku, herečku Čchoe Eun Hi. Zatímco byli v Severní Koreji, Šin Sang Ok a Čchoe Eun Hi byli nuceni vytvořit sedm filmů, včetně nejslavnějšího Pulgasari, kaiju filmu silně ovlivněného japonskými tokusatsu filmy jako je série Godzilla.
Kim Čong Il sám považoval svou filmovou teorii za neúspěch. Filmy, k nimž přispěla, byly doma oblíbené, ale v zahraničí se jim posmívali. Severokorejské kino nemohlo konkurovat kvalitě zahraničních, a zejména jihokorejských filmů. To ho přímo přimělo k únosu Šin Sang Oka, nejslavnějšího jihokorejského režiséra, v roce 1978.
Pulgasari: Když Godzilla slouží revoluci
Pravděpodobně nejznámějším severokorejským filmem na mezinárodní úrovni je gigantický monstrózní epos Pulgasari (1985), režírovaný unešeným jihokorejským režisérem Šin Sang Okem. Film byl natočen v Severní Koreji a Pekingu s pomocou japonských filmařů, kteří byli oklamáni, aby přišli do Severní Koreje.
Pulgasari je příšera lidu. Když zlý král utiskuje lid, uvězněný kovář vytváří malou postavičku z rýže a prohlašuje, že použije poslední jiskru své tvůrčí síly, aby figurku oživil. Základní děj podle IMDb je: ve feudální Koreji si zlý král uvědomí, že se v zemi plánuje selská vzpoura. Ukradne všechny železné zemědělské nástroje a hrnce na vaření od lidí, aby mohl vyrobit zbraně k odražení selské armády.
Pro svůj poslední severokorejský film Pulgasari (1986) Šin úzce spolupracoval s Toho v Tokiu. Kromě produkce série monster filmů Godzilla Toho produkovala Pulgasari, monster film sám o sobě a úzce modelovaný podle Godzilly. Aby správně zachytil pohyby příšery, Šin pozval 15 techniků speciálních efektů z Toho do Pchjongjangu pracovat na filmu.
More krve: Revoluce jako opera
Jedním z nejproslulejších děl severokorejské kultury je „More krve“ (Sea of Blood), které existuje současně jako opera, film, symfonie i název operní společnosti. Budoucí ministr kultury Čchoe Ik Kju natočil film Květinová dívka (1972, 130 min.), který později byl přepracován jako tanec.
Film More krve byl také operou a symfonií, stejně jako názvem operní společnosti. Tento dvoudílný černobílý film byl vyroben v roce 1969. První část trvá 125 minut a druhá 126 minut. Vstupní hala do Korejského studia hraných filmů obsahuje nástěnnou malbu „Drahého vůdce“ Kim Čong Ila, jak dohlíží na produkci tohoto filmu.
Kim Ir Sen věřil v Leninovu maximu: „Kino je nejdůležitější ze všech umění.“ V souladu s tím byly od rozdělení země severokorejské filmy často používány jako prostředky k vštěpování vládní ideologie do lidí. Společným tématem je mučednictví/oběť pro národ.
Umění jako politická agitace
Umění v Severní Koreji je primárně didaktické, kde kulturní výraz slouží jako nástroj pro vštěpování ideologie džuče a potřeby pokračovat v boji za revoluci a sjednocení Korejského poloostrova. Zahraniční vlády a občané, zejména Američané, jsou zobrazováni negativně jako imperialisté, zatímco revoluční hrdinové a hrdinky jsou vnímáni jako svaté postavy, které jednají z čistých motivů.
Tři nejkonzistentnější témata jsou mučednictví během revolučního boje (zobrazené v literatuře jako More krve), štěstí současné společnosti a genialita vůdce. „Umělecké propagandistické skupiny“ cestují na výrobní místa v provinciích, aby předváděly recitace poezie, jednoznačné hry a písně, aby „gratulovali pracovníkům k jejich úspěchům“ a „inspirovali je k větším úspěchům prostřednictvím své umělecké agitace.“
Kim Čong Un a kulturní modernizace
Pod Kim Čong Unem se severokorejská popkultura, dlouho kritizovaná jako kýčovitý pozůstatek temných dní stalinismu, dostává výrazného upgradu. Změny jsou viditelné ve všem, od televizních dramat a animací až po rozmanitost a balení spotřebního zboží, které se pod Kimem výrazně zlepšily.
Nejviditelnější upgrady jsou v televizi a jejím obvyklém menu propagandistických programů a dokumentů chválících vůdce. Diváci hlavní státní televizní sítě nyní zastavují své rutiny, aby sledovali nejnovější epizody „Sběračů divokého ženšenu z války Imjin“, historického dramatu z konce 16. století.
„Nejdůležitější pro nás je vyrobit produkt, který vyhovuje chuti lidí,“ řekla Kim Kjong Hui z továrny na boty Rjuwon nedávno v showroomu zařízení naplněném desítkami druhů bot na běhání, volejbal, fotbal – dokonce i stolní tenis. „Respektovaný vůdce Kim Čong Un nám nařídil pečlivě studovat boty z celého světa a učit se z jejich příkladu.“
Mezinárodní izolace vs. kulturní infiltrace
Kvůli severokorejskému izolacionismu má obecná populace malou nebo žádnou expozici zahraničním kulturním vlivům kromě představení pěveckých a tanečních skupin a dalších bavičů, kteří jsou pravidelně přiváděni pro omezené publikum. Tato představení, jako je Spring Friendship Art Festival konaný každoročně v dubnu, jsou navržena tak, aby ukázala, že lidé světa, stejně jako sami Severokorejci, milují a respektují vůdce země.
Studie zadaná americkým ministerstvem zahraničí ukazuje, že navzdory extrémně přísným předpisům a drakonickým trestům mají Severokorejci, zejména elitní prvky, zvýšený přístup ke zprávám a dalším médiím mimo státem kontrolovaná média autorizovaná vládou.
Budoucnost kultury pod Kim Čong Unem
Není se však snažil oddělit umění od politiky a nevypadá to, že by Kim měl nějaké plány na změnu. Když se hudební skupina vrátila do Pchjongjangu, Kim je vyzval, aby pokračovali v „provádění původních uměleckých aktivit pulzujících s ideologií strany“ a jednali „odvážně jako mluvčí strany,“ podle státních médií.
Pokud je něco jasné ze severokorejské kultury 20. a 21. století, pak je to skutečnost, že totalitní režimy mohou vytvořit kulturní spektákly nevídané magnificence – ale za cenu úplné kontroly nad lidskou kreativitou. Severní Korea dokázala proměnit celý národ v jedno obřímí divadlo, kde každý občan je současně hercem i divákem nekonečné performance oslavující režim.
V zemi, kde nosí každý člověk na hrudi odznak s podobiznou vůdce a kde se 150 000 lidí může synchronizovaně pohybovat podle jediného hudebního tématu, se kultura stala nejambicióznějším politickým projektem moderní doby – a zároveň nejúžasnějším i nejděsivějším kulturním experimentem, jaký kdy svět viděl.