Když severokorejský vůdce Kim Čong Un v roce 2017 otestoval termonukleární bombu s explozivní silou až 280 kilotun, svět pochopil jednu znepokojující pravdu: izolovaná diktatura dokázala během pouhých padesáti let vybudovat jeden z nejpokročilejších jaderných programů planety. Cesta od prvních pokusů v 60. letech po dnešních až 60 jaderných hlavic je příběhem neústupnosti, diplomatických krizí a technologického triumfu malé země, která se rozhodla vsadit svou budoucnost na nejničivější zbraň lidstva.
Počátky: Sen o jaderné nezávislosti
Severokorejský jaderný program lze vysledovat až k roku 1962, kdy se KLDR zavázala k tomu, co nazývala „celkovou militarizací“ – strategii, která se stala základem hypermilitarizované Severní Koreje současnosti. V roce 1963 požádala Severní Korea Sovětský svaz o pomoc při vývoji jaderných zbraní, ale byla odmítnuta.
Toto odmítnutí však Kim Ir Sena neodradilo. Naopak, posílilo jeho přesvědčení o nutnosti soběstačnosti. Jaderné ambice země sahají do období studené války, kdy jej mezinárodní pozorovatelé popisovali jako vůdce, který „dělá z nezávislosti fetišismus“.
Severní Korea postavila své první jaderné zařízení v raných 80. letech. Mezi lety 1984-1986 dokončila výstavbu 5 MWe reaktoru chlazného plynem a moderovaného grafitem pro výrobu plutonia v Jongbjonu. Současně začala s výstavbou druhého, 50 MWe reaktoru.
Éra testů: Od experimentu k masivní síle
První skutečný zlom přišel na začátku 21. století. Severní Korea provedla šest jaderných testů mezi lety 2006 a 2017 – v letech 2006, 2009, 2013, dvakrát v roce 2016 a v roce 2017. Po prvním testu v roce 2006 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 1718, která zavedla řadu multilaterálních sanctions a požadovala návrat Pchjongjangu k NPT a ukončení jeho jaderných aktivit.
Evoluce síly severokorejských zbraní je pozoruhodná. Zatímco první testy byly relativně slabé, test ze září 2016 dosáhl explozivní síly v rozmezí 15 až 25 kilotun, což bylo více než u předchozích tří testů. Poslední test v roce 2017 dosáhl kdekoli mezi 70-280 kilotuny, což naznačuje, že Severní Korea možná buduje termonukleární zbraně.
Test z roku 2017 byl odhadnut na 250 kT, což bylo blízko maximální zadržitelné síly pro testovací místo Punggje-ri. Tato síla již překračovala bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki během druhé světové války.
Současný arzenál: Jak velká hrozba?
Odhady současného severokorejského jaderného arzenálu se liší, ale všechny poukazují na významnou hrozbu. Odhaduje se, že Severní Korea vlastní 60-80 kilogramů plutonia a 280-1 500 kilogramů vysoce obohaceného uranu. Kolem těchto odhadů panuje vysoká míra nejistoty, zejména u uranových zásob kvůli nejasnostem ohledně kapacity severokorejských obohacovacích zařízení.
Podle hodnocení americké zpravodajské komunity z srpna 2017 by Severní Korea mohla mít ve svém arzenálu až 60 jaderných zařízení. Odhad byl v roce 2017 snížen na 13 až 30 jaderných ekvivalentů, ale později v srpnu téhož roku byl zvýšen až na 60 ekvivalentů.
Technologický pokrok: Miniaturizace a modernizace
Jeden z nejznepokojivějších aspektů severokorejského programu je rapid technologický pokrok v oblasti miniaturizace. Severokorejské jaderné hlavice předvedené před rokem 2023 měly maximální průměr kolem 600 mm a byly pravděpodobně určeny k dopravě balistickými raketami. Jaderná hlavice Hwasan-31, nově odhalená na konci března 2023, má redukovaný průměr kolem 460 mm, což naznačuje pokroky v miniaturizaci.
Za předpokladu, že Hwasan-31 nebyla dříve testována, KLDR pravděpodobně provede sedmý jaderný test k ověření jejích parametrů před zahájením plné výroby, v souladu s příkazem vůdce KLDR Kim Čong Una na exponenciální rozšíření státního jaderného arzenálu.
Diplomacie a sankce: Neúspěšná snaha o kontrolu
Spojené státy a mezinárodní komunita se roky snažily vyjednat konec severokorejskému jadernému a raketovému vývoji a exportu balistické raketové technologie. Tyto snahy byly plné období krizí, patové situace a nejistého pokroku směrem k denuklearizaci.
Severokorejský jaderný program byl během období diplomacie zpomalován, někdy zvrácen, ale nikdy nebyl opuštěn. Jedním z nejdůležitějších faktorů zpomalujících severokorejský jaderný program byla přítomnost USA/IAEA v Jongbjonu.
Realita je taková, že všechny diplomatické snahy, sankce a mezinárodní tlaky nedokázaly Severní Koreu odradit od jejího jaderného programu. Naopak, každá nová krize vedla k akceleraci programu a dalším technologickým pokrokům.
Budoucnost: Exponenciální růst arzenálu?
Pro většinu amerických pozorovatelů začíná severokorejská jaderná otázka na konci 80. let a začátkem 90. let, kdy vůdci v Pchjongjangu, čelící ztrátě svých spojeneckých vztahů ze studené války a konfrontováni s bezprecedentními výzvami pro přežití režimu, hledali bezpečnost prostřednictvím jaderného programu.
Dnes se zdá, že Kim Čong Un plánuje ještě ambicióznější expanzi. Severokorejský jaderný program už není jen o přežití režimu – stal se nástrojem regionální a potenciálně i globální moci. S pokračujícím technologickým pokrokem, miniaturizací hlavic a rozvojem pokročilých nosičů představuje KLDR jednu z největších bezpečnostních hrozeb 21. století.
Příběh severokorejského jaderného programu je zároveň příběhem selhání mezinárodní komunity v oblasti nešíření jaderných zbraní. Malá, izolovaná země dokázala během několika dekád vybudovat sofistikovaný jaderný arzenál navzdory sankcím, diplomatickému tlaku a mezinárodní izolaci. To je lekcí pro celý svět – a varováním před tím, co může nastat, když se mezinárodní komunita spokojí s polovičatými opatřeními proti jaderné proliferaci.