V polovině 90. let 20. století se odehrála jedna z nejzákladnějších humanitárních katastrof moderní historie – hladomor v Severní Koreji, který si vyžádal životy stovek tisíc až milionů lidí. Přesto zůstává tato tragédie dodnes zahalena tajemstvím a v samotné KLDR se o ní oficiálně nehovoří jako o hladomoru, ale pouze jako o „Náročném pochodu“. Co se skutečně stalo v této uzavřené zemi a proč celý svět dlouho nevěděl o rozsahu katastrofy?
Kořeny tragédie: Systémové selhání desítek let
Hladomor v KLDR nebyl jen důsledkem přírodních katastrof, ale především výsledkem desetiletí špatného ekonomického řízení a ideologické zaslepenosti. Jeho kořeny sahají až do roku 1948, kdy byla založena Korejská lidově demokratická republika.
Juče filosofie a její smrtící důsledky
Severní Korea si pod vedením Kim Il-sunga zvolila cestu absolutní soběstačnosti, známou jako filozofie „juče“ (samospolehnuvost). Tato doktrína vyžadovala, aby si země dokázala zajistit vše potřebné sama, včetně potravin. Reálně to však znamenalo zavržení moderních zemědělských metod a mezinárodního obchodu.
Řízení zemědělství bylo extrémně centralizované a rigidní, což znemožňovalo farmám přizpůsobit se místním podmínkám. Největším problémem bylo odlesňování – zalesněné svahy této hornaté země byly vykáceny pro rozšíření zemědělské půdy, často i v oblastech příliš strmých na pěstování plodin. Jeden zahraniční pracovník v roce 1997 pozoroval celé svahy poničené erozí kvůli těmto krátkozrakým politikám.
Kolaps sovětské podpory
Klíčovým momentem byl rozpad Sovětského svazu na počátku 90. let. SSSR poskytoval Severní Koreji levnou ropu, chemická hnojiva a potraviny v rámci barterového obchodu. Když se SSSR rozpadl, přístup k levné ropě skončil. Výroba hnojiv v KLDR se zastavila kvůli nedostatku paliv a výnosy z farem prudce klesly.
Čína nějaký čas zaplnila mezeru po Sovětském svazu – v roce 1993 poskytovala Severní Koreji 77 % jejího importu paliv a 68 % importu potravin. Avšak v roce 1993 čelila Čína vlastním nedostatkům obilí a potřebě tvrdé měny, a drasticky omezila pomoc KLDR.
Spouštěcí faktor: Povodně biblických rozměrů
Bezprostřední příčinou hladomoru byly rozsáhlé povodně v červenci a srpnu 1995, které nezávislí pozorovatelé označili jako „biblických rozměrů“. Monsunové deště, které každoročně přicházejí, byly mimořádně silné. Od 26. června pršelo deset dní a na některé části země spadlo až 58 centimetrů srážek. Satelitní snímky naznačovaly, že čtvrtina rýžových polí byla pod vodou.
Odhaduje se, že povodně postihly až 30 % země. Byly zničeny orné půdy, úroda, zásoby obilí i sociální a ekonomická infrastruktura.
Rozsah tragédie: Statistiky smrti
Odhady počtu obětí se značně liší. Z celkové populace přibližně 22 milionů zemřelo někde mezi 240 000 a 3 500 000 Severokorejců na podvýživu nebo nemoci související s hladem, přičemž úmrtí kulminovala v roce 1997. Severní Korea oficiálně udržuje, že během hladomoru zemřelo 225 000 až 235 000 lidí, ale vnější odhady naznačují čísla až 3,5 milionu.
Pravděpodobnější údaj je, že mezi lety 1995 a 1999 zahynulo mezi 600 000 a jedním milionem ze dvacetimilionové populace. To bylo skutečně děsivé číslo, představující 3 až 5 procent celkové populace. Zpráva amerického úřadu pro sčítání lidu z roku 2011 odhadla počet nadměrných úmrtí v letech 1993 až 2000 na 500 000 až 600 000.
Nejvíce ohrožené skupiny
Ženy trpěly značně kvůli genderové struktuře severokorejské společnosti, která ženy považovala za zodpovědné za obstarávání jídla, vody a paliva pro své rodiny. Současně měly ženy nejvyšší míru účasti v pracovní síle ze všech zemí na světě – vypočítanou na 89 %.
Děti, zejména ty mladší dvou let, byly postiženy hladomorem nejvíce. Světová zdravotnická organizace hlásila úmrtnost dětí na úrovni 93 ze 1000.
Vládní reakce: Triáž a popírání
Severní Korea prokázala neschopnost či neochotu efektivně reagovat na krizi. V roce 1995 režim „trializoval“ celou severovýchodní oblast země – v podstatě blokoval dodávky potravin této části populace, aby zajistil základní potraviny pro hlavní město Pchjongjang, jehož podpora byla pro vládu zásadní. „Žádné dodávky potravin nebyly do této oblasti směrovány 2,5 roku“.
Velká ironie hladomoru byla v tom, že tuny potravinové pomoci ležely ve skladech v Pchjongjangu, zatímco země po dobu čtyř let hladověla. Distribučního systému potravin v Severní Koreji nemotivoval distribuční pracovníky k uskutečňování dodávek.
Oficiální postoj: „Náročný pochod“
Termín „Náročný pochod“ neboli „Pochod utrpení“ se stal oficiální metaforou pro hladomor po státní propagandistické kampani v roce 1993. Rodong Sinmun vyzval severokorejské občany, aby se inspirovali propagandistickou pohádkou z Kim Il-sungovy doby, kdy velel malé skupině protijaponských partyzánů.
Jako součást této státní kampaně byla zakázána použití slov jako „hladomor“ a „hlad“, protože naznačovaly selhání vlády. Občané, kteří řekli, že úmrtí byla způsobena hladomorem, se mohli dostat do vážných problémů s úřady.
V roce 1997 byl So Kwan-hui, severokorejský ministr zemědělství, obviněn ze špionáže pro americkou vládu a záměrného sabotování severokorejského zemědělství, což vedlo k hladomoru. V důsledku toho byl veřejně popraven střelbou.
Mezinárodní reakce: Pomalá a nedostatečná
Počáteční pomoc Severní Koreji začala již v roce 1990, s malou podporou od náboženských skupin v Jižní Koreji a pomocí od UNICEF. V srpnu 1995 Severní Korea oficiálně požádala o humanitární pomoc.
Od roku 1996 také USA začaly dodávat potravinovou pomoc do Severní Koreje prostřednictvím Světového potravinového programu OSN. Dodávky kulminovaly v roce 1999 téměř 600 000 tunami, což učinilo USA největším poskytovatelem zahraniční pomoci zemi v té době.
Andrew Natsios z USAID později kritizoval, že knihu napsal částečně jako „katarzi pro svůj hněv na nečinnost Spojených států“ v prvních letech hladomoru. Teprve 11. července 1997 ministerstvo zahraničí poprvé poskytlo velký dar potravin a použilo slovo „hladomor“ při popisu situace.
Problémy s distribucí pomoci
Mezinárodní pomoc ale narážela na zásadní problémy. Severní Korea často využívala zahraniční pomoc jako dotované dovoz potravin, místo aby ji správně distribuovala nejpotřebnějším. Režim také ukončil komerční dovoz potravin a spoléhal se na mezinárodní pomoc.
Hrůzné svědectví přeživších
Uprchlíci popsali drastická opatření, která podnikli, aby přežili. Kromě jedení kůry a trávy uprchlíci hlásili jedení krys, domácích mazlíčků a někteří dokonce hlásili případy kanibalismu. Někteří, kteří byli umístěni do vězeňských táborů, hlásili děsivé účinky násilného vyhladovění – několik uprchlíků hlásilo, že dostávali přídělů přesně 24 zrn kukuřice denně, zatímco byli nuceni vykonávat tvrdou fyzickou práci.
Současná situace: Pokračující krize
Odhaduje se, že 10,7 milionu lidí – tedy více než 40 procent populace – trpí podvýživou a potřebuje humanitární pomoc podle zprávy o stavu potravinové bezpečnosti a výživy ve světě z roku 2022.
Podle WFP jsou úrovně potravinové nezabezpečenosti nyní nejhorší od 90. let, období označovaného masovým hladomorem a hromadným hladověním. Navzdory úsilí Severní Koreje zvýšit domácí produkci potravin zůstává přibližně polovina populace, tedy 12 milionů lidí, podvyživena.
COVID-19 a nová izolace
Pandemie COVID-19 situaci ještě zhoršila. Severní Korea implementovala přísné uzavření hranic, aby zabránila šíření viru. Tato uzavření odřízla zemi od většiny vnější pomoci a importu, včetně potravin a zdravotnických potřeb. Podle OSN přijala Severní Korea v roce 2022 pouze asi 2,3 milionu dolarů pomoci od mezinárodních organizací.
Odmítání pomoci a propaganda
Navzdory problému s potravinovou bezpečností režim odmítá mezinárodní pomoc. Místní noviny Rodong Sinmun dokonce popsaly zahraniční pomoc jako „otrávený bonbon“.
Režim pokračuje v popírání rozsahu problému a investuje prostředky do vojenských projektů místo do zemědělství a potravinové bezpečnosti.
Závěr: Mlčení pokračuje
Hladomor v Severní Koreji 90. let zůstává jednou z nejméně pochopených humanitárních katastrof té dekády – téměř výhradně kvůli extrémnímu utajování a obranným postojům severokorejské vlády. Jak s tolika věcmi souvisejícími s tímto tajnůstkářským státem, je téměř nemožné odhadnout počet lidí, kteří během hladomoru zahynuli.
Tragédií není jen samotný hladomor, ale i pokračující odmítání režimu přiznat jeho rozsah a převzít odpovědnost. Zatímco miliony lidí trpěly a umíraly, vláda pokračovala v investicích do vojenských programů a propagandistických projektů.
Dnes, více než 25 let po vrcholu krize, miliony Severokorejců stále trpí chronickou podvýživou. Lekce z „Náročného pochodu“ bohužel nebyly vyslyšeny – dokud se systém nezmění, budou podobné krize hrozit i nadále. A svět bude možná opět dlouho tápat v neznalosti skutečného rozsahu lidského utrpení za uzavřenými hranicemi KLDR.
Hladomor v Severní Koreji je připomínkou toho, co se může stát, když ideologie převáží nad lidskými životy, a kdy mezinárodní společenství reaguje příliš pomalu na humanitární krizi. Je to příběh, který nesmí být zapomenut – a který se bohužel možná bude opakovat.