Ekonomická katastrofa, která se stala turistickou příležitostí: Jak KLDR proměnila kolaps v obchodní model
Ekonomika Severní Koreje od konce 20. století prošla dramatickou transformací – od relativní prosperity srovnatelné s Jižní Koreou až po totální kolaps v 90. letech, následovaný postupným vznikem neoficiální tržní ekonomiky a pokusem o využití turismu jako záchrany. Tato cesta odhaluje fascinující příběh o tom, jak může státní ekonomika selhat a zároveň najít nečekané zdroje příjmů.
HDP: Propad z výšin do propasti
Severní Korea měla od konce Korejské války až do poloviny 70. let podobný HDP na hlavu jako sousední Jižní Korea. Situace se však dramaticky změnila po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, kdy země přišla o svého hlavního obchodního partnera a poskytovatele ekonomické pomoci.
V pozdních 90. letech a na počátku 21. století klesl HDP na hlavu pod 2 000 dolarů ročně. Podle Bank of Korea celkový HDP KLDR v roce 2014 dosáhl pouze 30 miliard dolarů, což je nepatrný zlomek ve srovnání s 1,4 bilionu dolarů Jižní Koreje ve stejném roce. Odhady z roku 2019 uváděly celkový HDP na úrovni 18 miliard dolarů, což představuje pouhých 0,02 procenta světové ekonomiky.
Mezi lety 2017 a 2019 severokorejský HDP poklesl o dalších 10 procent a v roce 2020 se snížil o dalších 5 procent, především kvůli pandemii COVID-19 a uzavření hranic. Zajímavým vývojem je skutečnost, že v roce 2021 jihokorejské ministerstvo pro sjednocení poprvé odhadlo, že severokorejský soukromý sektor předstihl veřejný sektor.
Nejdůležitější průmyslová odvětví: Od těžkého průmyslu k minerálním bohatstvím
Těžký průmysl představuje 50 procent celkové produkce v Severní Koreji. Nejdůležitější sektory zahrnují železářství a ocelářství pro strojírenství, chemický průmysl a vojenskou výrobu. Zaměření na těžký průmysl umožnilo KLDR dosáhnout významného ekonomického růstu až do poloviny 70. let, především díky dostupnosti přírodních zdrojů a masivní pomoci ze socialistických zemí.
Severní Korea je výjimečně bohatá na nerostné suroviny. Země vlastní druhé největší zásoby magnesitu na světě (6 miliard tun), značné zásoby antracitového uhlí (1,8 miliardy tun), železné rudy (400 milionů tun) a dalších minerálů včetně zinku, wolframu, grafitu a zlata. Odhaduje se, že celková hodnota nerostných zdrojů přesahuje 6 bilionů dolarů.
Klíčové průmyslové komplexy zahrnují Kim Čaek Iron and Steel Complex – nejstarší a největší ocelárnu v zemi, sestávající ze dvou komplexů s kapacitou okolo 2 400 tisíc tun ročně. Důl Musan představuje největší železorudný důl s kapacitou 10 milionů tun ročně, zatímco důl Komdok je největším zinkovým dolem ve východní Asii.
Pracovní morálka: Od mobilizace k přežití
Severokorejská pracovní morálka prošla dramatickou proměnou od plánovaných mobilizačních kampaní k systému nucené práce kombinovanému s neoficiálním podnikáním. Od 50. let země implementovala masové mobilizační hnutí Čollima („Létající kůň“) podle vzoru čínského Velkého skoku vpřed.
Realita současné pracovní morálky je však výrazně odlišná. Mnoho severokorejských zaměstnanců nedostává platy nebo dostává pouze symbolické odškodnění ve formě potravin. Efektivní kolaps severokorejské ekonomiky znamená, že mnozí pracovníci musí platit úplatky úředníkům a manažerům podniků, aby je osvobodili od denních pracovních povinností a mohli si vydělávat vlastním neoficiálním podnikáním.
Odhaduje se, že na počátku 2000. let průměrná severokorejská rodina získávala zhruba 80 procent svých příjmů z malých podniků, které byly technicky ilegální, ale nevymáhané. Systém nucené práce se týká i školních dětí – studenti základních a středních škol pravidelně pracují na vládních farmách a stavebních projektech namísto odpoledního vyučování.
Vliv na turismus: Nečekaný záchranný kruh
Turismus se stal překvapivým zdrojem příjmů pro severokorejskou ekonomiku, zejména pod vedením Kim Čong-una od roku 2013. Příjmy z turismu vzrostly mezi lety 2014 a 2019 přibližně o 400 procent.
V roce 2014 vydělala KLDR na turismu mezi 30,6 a 43,6 miliony dolarů od přibližně 100 000 návštěvníků, z nichž 95 000 pocházelo z Číny a pouze 5 000 ze západních zemí. Do roku 2019 se odhaduje, že turismus přinášel zemi kolem 175 milionů dolarů ročně, což představuje téměř jedno procento HDP.
Pro srovnání – tato částka se rovná příjmům, které režim v roce 2017 získal z nezákonných exportů k obcházení sankcí, a je jen o něco málo nižší než příjmy severokorejských pracovníků v Rusku, Číně a dalších zemích v roce 2019.
Vláda masivně investovala do turistické infrastruktury včetně lyžařského střediska Masikryong (otevřeno 2013), rekreačního centra s horkými prameny Yangdok (otevřeno 2019) a plážového letoviska Wonsan-Kalma (zahájeno 2018). Pandemie COVID-19 však v lednu 2020 ukončila veškerý zahraniční turismus, čímž připravila zemi o významný zdroj tvrdé měny.
Závěr: Ekonomika na rozcestí
Severokorejská ekonomika představuje unikátní příklad toho, jak může centrálně plánovaný systém transformovat kolaps ve schopnost adaptace. Zatímco oficiální ekonomika stagnuje, neoficiální trhy „jangmadang“ se staly životně důležitými pro přežití obyvatelstva. Turismus, ačkoli stále relativně malý, ukázal potenciál jako alternativní zdroj příjmů v zemi jinak izolované mezinárodními sankcemi.
Budoucnost severokorejské ekonomiky bude pravděpodobně záviset na schopnosti režimu najít rovnováhu mezi kontrolou a pragmatickými ústupky tržním silám, které se již etablovaly v každodenním životě obyčejných Severokorejců.