Ve světě existuje jen málo míst, kde je každodenní život tak přísně kontrolován a regulován jako v Korejské lidově demokratické republice (KLDR). Za fasádou socialistického ráje se skrývá realita, která je často daleko od oficiální propagandy. Podívejme se na to, jak skutečně vypadá život obyčejných lidí v této izolované zemi.
Strava: Boj o přežití místo hojnosti
Jídlo představuje v KLDR jednu z nejzásadnějších každodenních starostí. Zatímco vláda oficiálně tvrdí, že poskytuje dostatečné zásobování potravinami prostřednictvím Veřejného distribučního systému, realita je jiná. Podle Světového potravinového programu dostávali Severokorejci v roce 2017 denně pouze 400 gramů potravin na osobu, což se v roce 2019 snížilo na pouhých 300 gramů – to je jen polovina doporučených 600 gramů denně podle OSN.
Více než 40 procent populace trpí podvýživou a téměř čtvrtina dětí do pěti let vykazuje zakrslý růst způsobený chronickou malnutricí. Běžní občané se spoléhají především na černé trhy zvané „jangmadang“, kde ženy prodávají potraviny ze svých misek na hlavách – praxe, která byla dlouho potlačována, ale během hladomoru v 90. letech se stala nezbytností.
Rodinné zahrádky a příbuzenské vztahy na venkově často představují rozdíl mezi životem a smrtí. Během pandemie COVID-19 se situace ještě zhoršila kvůli uzavření hranic a omezení pohybu obyvatel.
Práce: Státem přidělená existence bez výběru
V KLDR neexistuje koncept pracovní smlouvy, jak ji známe. Pracovníci jsou přidělovani do zaměstnání státními agenturami pod kontrolou Strany pracujících. Není možné odmítnout přidělenou práci – ti, kdo se pokusí opustit své zaměstnání, jsou považováni za zločince a mohou být posláni do pracovního tábora na tři až šest měsíců.
Většina státních podniků je nefunkční a mnoho pracovníků nedostává žádnou nebo jen symbolickou mzdu. Ženy dominují v neformálním obchodu, protože muži musí být přítomni na svých pracovištích, i když tam není žádná práce. Průměrný pracovník vydělá jen několik dolarů měsíčně, což nestačí ani na základní potřeby.
Zvláště problematická je nucená práce studentů a dokonce i školních dětí, kteří musí pracovat na farmách, při stavbě silnic nebo jiných vládních projektech. Každý květen jsou městští obyvatelé organizovaně posíláni na venkov pomáhat s transplantací rýže.
Zdravotní péče: „Bezplatná“ pouze na papíře
Ačkoliv KLDR oficiálně prohlašuje, že poskytuje univerzální bezplatnou zdravotní péči, skutečnost je dramaticky odlišná. Většina veřejného zdravotnického systému se zhroutila v 90. letech, přičom funkční zůstaly jen nemocnice v privilegovaných oblastech jako Pchjongjang.
Studie založená na rozhovorech s přeběhlíky ukázala, že 55,1 procenta respondentů dostalo zdravotní péči během své poslední epizody nemoci. Vysoké neformální náklady (53,8 procenta) a nedostatek léků (39,5 procenta) představují hlavní překážky. Pacienti musí běžně platit lékaři cigarety, alkohol nebo jídlo za noční návštěvu, a pokud vypadají bohatě, lékař se možná bude snažit o diagnózu – jinak jsou považováni za ztrátu času.
Mnoho lidí se uchyluje k samolečení narkotickými analgetiky (53,7 procenta). Členství ve Straně pracujících zvyšuje šance na přístup ke zdravotní péči, ale vyšší příjmy paradoxně přístup zhoršují kvůli korupci v systému.
Školství: Indoktrinace maskovaná jako vzdělání
Severokorejský vzdělávací systém prošel reformou z 11 na 12 let povinné školní docházky – jeden rok mateřské školy, pět let základní školy a šest let střední školy. Vzdělání je oficiálně bezplatné a povinné, ale ve skutečnosti musí rodiny často platit učitelům neofficielní poplatky nebo poskytovat palivo a jídlo, aby učitelé vůbec přišli do práce.
Osnovy jsou těžce ideologicky zabarvené. Ve „školách lidu“ (základních školách) zabírá více než osm procent vyučování předmět „Velký Kim Ir-sen“ a „Komunistická morálka“. Na vyšších středních školách tyto politicky orientované předměty zahrnují také „Politiku Komunistické strany“ a představují 5,8 procenta výuky.
Děti se učí nenávist vůči Spojeným státům a Japonsku prostřednictvím kreseb zobrazujících potápění amerických lodí nebo učitelky zabodávající americkému vojákovi tužku do krku. Každý den před začátkem hodin probíhá 15minutová „sebevzdělávací“ doba, kdy studenti nahlas recitují ideologický obsah.
Zábava: Kontrolovaná realita versus tajné touhy
Oficiální zábava v KLDR je přísně kontrolována a zaměřena na podporu státní ideologie. Existují čtyři hlavní televizní kanály, všechny státní, které vysílají převážně od odpoledne do večera. Filmy a hudba musí projít státní cenzurou a většinou oslavují oběti pro národ nebo štěstí současné společnosti.
Skutečná revoluce však probíhá ve skrytu. Více než 83 procent lidí, kteří utekli ze země mezi lety 2016 a 2020, konzumovalo nelegální zahraniční média před svým útěkem. USB disky, SD karty a malé přehrávače se do země pašují přes čínskou hranici. Se zataženými závěsy a ztlumeným zvukem sledují Severokorejci jihokorejské drama, Hollywood filmy nebo dokonce americký wrestling.
Kim Čong-un označil K-pop za „zlomyslnou rakovinu“ pronikající severokorejskou společností, ale mladí lidí stejně kopírují módu a fráze z jihokorejských seriálů. Zahraniční média ukazují moderní ulice, auta a domy s lidmi, kteří mají relativní svobodu volby, což hluboce odporuje státní narativu.
Výchova dětí: Ideologie od kolébky po hrob
Indoktrinace začíná již v mateřské škole, kde se děti učí o Kim Ir-senovi a Kim Čong-ilovi. Povinné je také členství v dětských organizacích – Dětský svaz pro mladší děti a Socialistický mládežnický svaz Kim Ir-sena pro teenagery.
Rodiče se nacházejí v obtížné situaci – na jedné straně musí své děti vychovávat v duchu státní ideologie, na druhé straně se je snaží připravit na tvrdou realitu života. Mnoho rodičů dětem tajně vypráví o vnějším světě nebo jim umožňuje sledovat zahraniční média, přestože to znamená obrovské riziko.
Rodinný život: Tradice v poutech totalitního režimu
Severokorejské rodiny si zachovávají mnoho tradičních konfuciánských hodnot, ale jsou výrazně ovlivňovány státní kontrolou. Patriarchální struktura přetrvává – muži vydělávají na živobytí, zatímco ženy se starají o domácnost a děti, i když často pracují i mimo domov.
Rodinné vazby jsou mimořádně důležité pro přežití, protože oficiální systém často selhává. Příbuzní si navzájem pomáhají s jídlem, informacemi a podporou. Nicméně systém „songbun“ – politický apartheid založený na rodinném původu – může výrazně ovlivnit život celé rodiny. Jakékoli politické provinění jednoho člena může vést k degradaci celé rodiny.
Starší generace často žije s nejmladším synem a jeho ženou, a synové jsou stále více žádaní než dcery. Děti nesou závažnou odpovědnost za péči o své stárnoucí rodiče, což je jak právní, tak morální povinnost.
Závěr: Život mezi nadějí a zoufalstvím
Všední život v KLDR je mozaikou oficiální propagandy a skryté reality. Zatímco vláda prezentuje obraz prosperujícího socialistického ráje, občané každodenně bojují s nedostatkem jídla, absencí základních svobod a všudypřítomným strachem z represí. Přesto se severokorejské rodiny snaží najít štěstí a naději v malých radostech – rodinných svázcích, neformálních trzích a tajném konzumování zahraničních médií, která jim ukazují, že existuje jiný svět.
Paradoxně právě tyto každodenní akty odporu a přežití mohou nakonec vést k postupným změnám v jedné z nejuzavřenějších společností na světě.