Málo témat dokáže rozdělit filmaře i diváky tak jako Severní Korea. Na jedné straně stojí Hollywood s komikami jako „The Interview“, které vyvolaly mezinárodní diplomatickou krizi a kybernetický útok. Na druhé straně se nacházejí severokorejské filmy jako „Pulgasari“ – příšerák natočený unešenými jihokorejskými režiséry pod tlakem Kim Čong Ila. Mezi těmito extrémy leží fascinující svět dokumentů, propagandistických filmů a uměleckých děl, které odhalují nejen povahu jedné z nejuzavřenějších společností planety, ale i západní obsesi tímto „posledním komunistickým rájem“. Příběh filmů v KLDR a o KLDR je příběhem kulturní války, kde se každý záběr počítá a každá scéna může rozpoutat diplomatickou bouři.
Filmy o KLDR: Když se diktátorové stávají komikami
The Interview (2014): Film, který málem spustil válku
Nejkontroverznějším filmem o Severní Koreji se bezpochyby stal „The Interview“ s Sethem Rogenem a Jamesem Franco. Dave Skylark (James Franco) a jeho producent Aaron Rapoport (Seth Rogen) jsou tým za populární bulvární televizní show „Skylark Tonight.“ Po zjištění, že severokorejský Kim Čong Un je velkým fanouškem pořadu, se jim podaří domluvit s ním rozhovor, v naději, že se tak legitimizují jako skuteční novináři.
CIA však do situace vstoupí, naverbuje je a přidělí jim neuvěřitelnou misi: zavraždit diktátora. Film zobrazuje Kim Čong Una jako člověka milujícího americkou popkulturu, zejména Katy Perry, ale končí jeho smrtí v ohnivém výbuchu za doprovodu písně „Firework“.
Severokorejská reakce byla rychlá a hlasitá. Už v červnu 2014 varovala, že budou vážné následky pro každého, kdo bude zapojen do filmu. Ministerstvo zahraničí KLDR označilo USA za „Kingpin mezinárodního terorismu“ a prohlásilo, že země „šla do bezvědomí“ a „uplácela podvodného filmaře, aby se odvážil ublížit důstojnosti nejvyššího vedení KLDR.“
Kim Mjong Čhol, výkonný ředitel Centra pro mír mezi KLDR a USA, se zaměřil na inferiorní povahu amerických filmů a na to, jak The Interview představuje „zvláštní ironii“, protože „ukazuje zoufalství USA vlády a americké společnosti.“
Pokud je tvrzení americké vlády správné, že Severní Korea byla zapojena do bezprecedentního hackerského útoku na Sony Pictures, nikdo nemůže říci, že nebyli varováni. Film stiskl všechna severokorejská tlačítka a vyvolal kybernetický útok, který Sony přinutil původně film stáhnout z kin.
Team America: World Police (2004): Loutková satira
Pravděpodobně nejlepší „zobrazení“ Severní Koreje v americkém filmu, protože jde o hysterickou parodii, která se nebere vážně jako ostatní filmy. Kim Čong Il je zobrazen jako osamělý padouch, který zpívá o své bolesti v stejně bolestné písni v lámaní angličtině.
Kim Čong Il debutoval v komedii před desetiletím jako mazaný osamělý pěvec v Team America: World Police. Ačkoli tato charakterizace si dělala legraci z Kim Čong Ila, také ukázala, jak přechytračil svého nepřítele Hanse Blixa, ve stylu Goldfingera, tím, že Blixa uvěznil v akváriu plném lidožravých ryb.
Ačkoli byl Kim objektem humoru, nečest byla předána s jemností. Přesto byla škoda způsobena, protože film tak dobře zveřejnil nashromážděné excesy, které jsou součástí kultu osobnosti obklopujícího severokorejské vedení rodiny Kim.
Další hollywoodské portréty: Od Bonda po Red Dawn
Die Another Day (2002): Na začátku této části série 007 je James Bond zajat severokorejskými silami. Poté, co je propuštěn, pronásleduje severokorejského teroristy (kterého hraje Rick Yune) po celém světě. V té době severokorejská státní tisková agentura film nazvala „špinavou a prokletou burleskou zaměřenou na pomluvu.“
Red Dawn (2012): Skupina amerikanských středoškolských studentů se postaví severokorejským vojákům, kteří napadají americkou pevninu. Film je remake kultovního klasického filmu z roku 1984 s Patrickem Swayze, v němž sovětští a kubánští vojáci ovládají střední Ameriku. Je také slavný svým vlastním bojem se autocenzurou: útočící síla v remaku byla původně čínská, ale byla narychlo změněna na severokorejskou v postprodukci.
Olympus Has Fallen (2013): „Die Hard v Bílém domě“: osamělý americký hrdina bojuje s agents KLDR, kteří ovládnou Bílý dům. Opět je to směšně směšné, ale sekvence převzetí Bílého domu je vlastně docela vzrušující.
Problém s hollywoodskými portréty
V kontrastu k výrazné vážnosti Jižní Koreje a konstantnímu tragickému důrazu americký film téměř výhradně používá Severní Koreu jako: 1) pointu vtipu, nebo 2) neuvěřitelně mocného komiksového padoucha. Mimozemšťané, nacisté a postsovětští ruští gangsteři byli ve filmech použiti jako padouši tolikrát, že asi potřebujeme nové.
Filmy jako Red Dawn a Olympus Has Fallen vyvolaly vlnu anti-asijských urážek. Mnoho Američanů připisovalo fiktivní činy hollywoodských Severokorejců „Asiatům“. David Edelstein z New York Times píše, že filmy této násilné povahy „mají moc“ nad velkým počtem Američanů.
Filmy produkované v KLDR: Propaganda jako umění
Klassické severokorejské filmy
More krve (Sea of Blood, 1969): Jeden z nejuznávanějších filmů v Severní Koreji byl vyroben v roce 1969. Vstupní síň do Korejského studia hraných filmů obsahuje nástěnnou malbu „Drahého vůdce“ Kim Čong Ila, jak dohlíží na produkci tohoto filmu. Jde o dvoudílný černobílý film. První část trvá 125 minut a druhá 126 minut. Film More krve byl také operou a symfonií, stejně jako názvem operní společnosti.
Květinová dívka (The Flower Girl, 1972): Budoucí ministr kultury Čchoe Ik Kju natočil tento film, který později byl přepracován jako tanec. Tento film vyhrál speciální cenu a speciální medaili na 18. mezinárodním filmovém festivalu a je jedním z známějších severokorejských filmů 70. let.
Neznámí hrdinové (Unsung Heroes, 1978-1981): 20dílný špionážní film o korejské válce byl vydán mezi lety 1978 a 1981; dosáhl pozornosti mimo Severní Koreu o dvě desetiletí později především proto, že Charles Robert Jenkins, který dezertoval ze sil USA v Koreji, hrál roli padoucha a manžela jedné z hlavních postav.
Pulgasari (1985): Godzilla slouží revoluci
Pravděpodobně nejznámějším severokorejským filmem na mezinárodní úrovni je gigantický monstrózní epos Pulgasari (1985), režírovaný unešeným jihokorejským režisérem Šin Sang Okem. Film je o Godzille podobné příšeře, která je vytvořena jako malý obrázek vyřezávaný sedláckým kovářem, pak ožije kapkou krve, živí se železem, roste do gigantických rozměrů a bojuje po boku rebelských skupin, aby porazila utlačovatelské feudální pány.
Pulgasari dlužíme mnohé Godzille. Šin pozval některé veterány monster filmů z Japonska, aby přišli do jeho studia, které narostlo na 700 zaměstnanců, aby pomohli s obrazem. Když Kim garantoval jejich bezpečnost, přišli pracovat na Pulgasari, včetně Kempachira Satsumy, druhého herce, který nosil kostým Godzilly, který se brzy oblékl jako loudavý, googly-eyed Pulgasari.
Kim Čong Il se od filmu nadchnul a dovolil Šinovi a Čchoe cestovat do Vídně, kde měli vyjednat dohodu o pokračování. Pár využil příležitosti k útěku a skončil v Americe.
Severokorejský filmový průmysl jako „Chollywood“
Severokorejský filmový průmysl je někdy označován jako „Chollywood“, portmanteau „chollima“ a „Hollywood“. Hlavním producentem hraných filmů Severní Koreje je Korean Art Film Studio, státem řízené studio založené v roce 1947 a umístěné mimo Pchjongjang.
Všechna filmová produkce je dohlížena Korejskou stranou práce a obecně se týká propagandy. Severní Korea nicméně vyrobila některé nepropagandistické filmy pro export do širšího světa.
Dokumenty o KLDR: Hledání pravdy za oponou
A State of Mind (2004): Nejlepší pohled dovnitř
Britský dokumentární film A State of Mind následuje dvě severokorejské dívky ve věku 11 a 13 let při jejich přípravách na „Mass Games“, největší choreografické gymnastické představení na světě. Film poskytuje vzácný pohled do jedné z nejméně známých společností světa.
Dokumentární film následoval 13letou Pak Hjon Sun a 11letou Kim Song Jun a jejich rodiny více než osm měsíců během příprav na Mass Games. Film získal dvě ceny na severokorejském pchjongjangském mezinárodním filmovém festivalu v roce 2004 a byl ukázán na 11 dalších filmových festivalech po celém světě.
Gordon obdržel od BBC a WNET 600 000 dolarů na produkci filmu. Film neměl žádný vstup od severokorejských úřadů během editačního procesu a jejich záběry nebyly promítány před opuštěním země. Dokumentární film byl vysílán v BBC v červnu 2004.
Film poskytuje fascinující pohled na lid a kulturu, kterou jsme viděli příliš málo, kdy bylo britskému filmovému štábu dovoleno mít přístup ke dvěma severokorejským gymnastkám při přípravě na výroční oslavu zvanou Mass Games.
Další významné dokumenty
Under the Sun (2015): Ruský dokumentárista Vitalij Mansky měl natočit propagandistický film o severokorejské rodině, ale místo toho vytvořil kritický pohled na inscenované „skutečnosti“.
The Propaganda Game (2015): Španělský dokumentarista Álvaro Longoria zkoumá, jak Severní Korea používá propagandu k utváření své image.
Kimjongilia (2009): Dokumentární film NC Heikin sleduje severokorejské uprchlíky a jejich příběhy o životě pod režimem.
Kulturní válka prostřednictvím filmu
Filmová válka mezi Západem a KLDR odráží hlubší geopolitické napětí. Zatímco Hollywood zobrazuje Severní Koreu jako karikaturálního padoucha nebo objekt posměchu, severokorejské filmy slouží jako nástroj ideologické indoktrinace a nacionalistické propagandy.
Severní Korea není první země, která komentuje americký film. Po vydání Die Another Day režim řekl, že Spojené státy „urážejí korejský národ“ a že „usilují o mezikoresjkou konfrontaci“. Po Team America severokorejský diplomat požádal Českou republiku, aby film zakázala.
Dokumenty představují třetí kategorii – pokusy o objektivní pohled na život v KLDR, často omezené tím, co režim dovolí filmařům vidět a natočit.
Budoucnost filmů o KLDR
S rostoucími geopolitickými tenzemi a technologickými možnostmi se dá očekávat další vlna filmů o Severní Koreji. Otázka zůstává, zda budou tyto filmy pokračovat v tradici hollywoodských karrikatur, nebo se pokusí o hlubší pochopení této komplexní společnosti.
Jeden je však jistý: v době, kdy může jediný film vyvolat mezinárodní krizi a kybernetický útok, zůstávají filmy o a z KLDR jedním z nejnebezpečnějších žánrů současné kinematografie. V zemi, kde je kultura zbraní a propaganda uměleckou formou, může každý záběr rozhodnout o míru nebo válce.